Ahoj vám všem zvídavým duším se zájmem o rozšířené holotropní stavy vědomí.
Jmenuji se Jirka Drašar a dýchání do holotropních stavů vědomí, holotropnímu dýchání nebo také holotropku se věnuji víc než 15 let. Odhodlat se vstoupit do neznámého terénu a poprvé se vydat na Grofovo dýchání do holotropních stavů vědomí není jednoduché. Abych usnadnil všem potenciálním zájemcům orientaci v této problematice, napsal jsem o „dýchání“ několik textů, které vám řeknou to podstatné, aniž byste museli číst řadu odborných kniha a pojednání.
Dnešní text popisuje, jak technika Grofova dýchání do holotropních stavů vědomí funguje a co se při ní dá zažít.
Grofovo dýchání do holotropních stavů vědomí (dále jen „Grofovo dýchání“ nebo „dýchání“) probíhá nejčastěji ve dvojicích. Vždy jeden z dvojice dýchá a druhý o něho pečuje v roli tzv. sittera. Sitter po celou dobu dýchání sedí vedle dýchajícího a v případě potřeby mu podává lahev s pitím, přikrývku, polštářek, a stráží prostor dýchajícího. Dýchá se vleže, většinou na matracích, přičemž matrace je výsostný osobní prostor každého dýchajícího, který vedle sedící sitter kontroluje. Mezi dýchajícími se pak pohybuje několik tzv. facilitátorů. Jsou to vyškolení průvodci, kteří kontrolují průběh dýchací seance, v případě potřeby zasahují, občas provádějí tzv. bodywork, neboli pomocnou práce s tělem. Ta napomáhá dýchajícím k maximální intenzifikaci a uvolnění všeho, co se v průběhu dýchání vynoří.
Základním principem Grofova dýchání je to, že nepotlačuje projevy uvolňovaného vnitřního napětí a přetlaku dýchajících, ale naopak napomáhají jejich gradaci až do úlevného uvolnění. Každý takový projev, ať už v podobě výkřiků, protahování nebo třesu částí těla, obvykle nabírá na intenzitě, graduje až do ke svému maximu, po kterém přichází uvolnění a relaxační fáze. Pokud tedy dýchající vydává zvuky nebo křičí, při kulminaci křičí nejvíc. Pokud uvolňuje tělesné napětí třesením nebo jakýmikoliv jinými pohyby, při kulminaci jsou tyto pohyby nejdynamičtější. Pokud sténá nebo pláče, při kulminaci jsou sténání či pláč nejexpresivnější.
Proč tyto projevy netlumíme, jak to dělá lékařská věda s pacienty, ale naopak pomáháme jejich vystupňování? Jakýkoliv projev dýchajícího, ať už je výrazný a hlasitý nebo méně expresivní, je snahou dýchajícího uvolnit jakési nakumulované vnitřní napětí, které je uložené v těle. Zjednodušeně lze říci, že např. při traumatickém zážitku, kdy je člověk svědkem autonehody, při níž mu před očima zemře blízká osoba, zažívá dotčená osoba šok, ve kterém zamrzne, nebo se naopak zhroutí. Traumatický prožitek se otiskne v jeho těle v podobě uložené nezpracované stresující energie. Poté, co zážitek odezní, zůstává v těle zablokovaná energie, uvězněná a „zakletá“. Nemá prostor z těla odejít, nemůže se uvolnit a zůstane tak určitým mechanismem, jemuž zatím přesně nerozumíme, v těle uzavřena. Jak procházíme malými i většími stresy, zátěžemi a traumaty životem, „sbíráme“ tak vlastně ve svém těle víc a víc bloků, traumat, nezpracovaných negativních emocí.
Při Grofově dýchání do holotropních stavů se dýchající člověk uvolní a oprostí od běžné každodennosti, evokativní hudba podporuje jeho vnitřní ponor do sebe samého, a náhle tak vznikne prostor, ve kterém se spontánně z minulosti uložené bloky začínají vynořovat na povrch, stoupají z podvědomí do vědomí a berou na sebe podobu zpěvu, křiku, pláče, třesu, různých rytmických pohybů, pohupování, apod. Přirozeně je v takové chvíli nesmyslné takové konečně osvobozené „zamrzlé“ energie tlumit a potlačovat. Poskytne-li se dýchajícímu bezpečné, podporující a nehodnotící prostředí, jeho „vnitřní léčitel“, „moudrost jeho vlastního těla“ či „moudrost duše“ (lhostejno, jak to pojmenujeme) nalezne funkční výrazový prostředek, jak tuto nežádoucí negativní energii z těla uvolnit. A přesně to se spontánně děje.
Nikdo dýchajícího nevyšetřuje, nikdo s ním manipulativně nenakládá, nikdo jeho projevy nehodnotí. Naopak, vše je přijímáno a vítáno s vírou, že on je sám sobě nejlepším kormidelníkem, navigátorem i průvodcem. Sitter a facilitátoři po celou dobu jemně podporují a napomáhají dýchajícímu stupňovat léčivé projevy, ať už jsou jakékoliv. Když pak křik, pláč, smích, třes či jiné pohyby vygradují a dosáhnou svého vrcholu, přichází viditelná úleva, ztišení a relaxační fáze, kterou rovněž řídí dýchající sám. V jeho fyzickém a mentálním těle se díky možnosti projevit zamrzlou energii uvolnilo ono v minulosti uložené „traumatické napětí“, emoční náboj tohoto napětí se vybije a přichází úleva, smíření a uvolnění. Tímto se jednoduchým a funkčním mechanismem mohou uvolnit obrovsky silné emoční náboje, které dýchajícího někdy i po léta stresovaly a omezovaly. Ve svých knihách MUDr. Grof barvitě popisuje spousty dramatických průběhů dýchacích sezení, při kterých opakovaně docházelo k radostným uvolněním a léčivým katarzím, osvobozujícím dýchající osoby z leckdy i velmi krutých vězení jejich traumatické minulosti.
Způsoby, jakým k uvolnění vnitřních napětí a zablokovaných energií dochází, jsou velmi pestré. Někteří v průběhu dýchání nádherně tančí, někteří zpívají, někdo napodobuje zvířecí zvuky, jiný dramaticky křičí. Někdo se naopak za celé sezení ani nehne a leží nehybně přikrytý dekou se šátkem na očích, aby pak následně líčil intenzivní a dramatické vnitřní prožitky, k jejichž prožití a odblokování nepotřeboval žádný vnější projev. Za léta zkušeností víme, že každý má právo na svůj vlastní způsob vyjádření a tak vstřícně vítáme jakýkoliv projev, který se spontánně vynořuje z nitra dýchajícího. Jedinou výjimkou, kdy facilitátoři zakročí a omezí dýchajícího ve fyzickém projevu je situace, kdy hrozí ohrožení ostatních dýchajících na vedlejších matracích nebo ohrožení dýchajícího samotného. Pak je jemně a vhodným způsobem korigován projev dynamicky pracujícího dýchajícího a je citlivě usměrněn k vnitřní práci a k setrvání na svém výsostném území, jeho vlastní matraci.
Průběh dýchání do holotropních stavů vědomí může být někdy velmi expresivní a divoký. Odtud zjevně pramení některé fámy a „hrůzostrašné“ popisy dýchacích sezení, které s bulvárním zalíbení v děsivém líčení toho, „co strašného se kde při dýchání stalo“ popisují to, čemu nerozumí. Vždy je zde přítomen aspekt naprostého nepochopení a neznalosti mechanismů a dynamiky toho, čím dýchající procházejí. Vše, co se děje při dýchání směřuje k uvolnění vnitřního napětí, směřuje k uvolnění zablokované psychické a emoční energie, vše je uzdravující a směřuje k léčivému finálními vybití negativních energií a k osvobozujícímu uvolnění. To přináší dýchajícím lepší tělesné a emoční prožívání, pomáhá jim vymanit se ze stresujících pout minulých traumat a bolestí a přináší jim větší vnitřní svobodu.
Pokud jsem nikdy neviděl při práci zubaře, nevím kdo to je, ani proč a jak pracuje, jak budu popisovat svou zkušenost, octnu-li se v jeho ordinaci při ošetření pacienta, při kterém je mu např. trhán zub? Zcela jistě bych popisoval bezbrannost oběti v zubařském křesle, krvežíznivého muže s ostrými nástroji, týrajícího a deptajícího nevinnou oběť v křesle a krutě morbidní spolupachatelku v modrém plášti, která s cynickým výrazem ve tváři přisluhuje tyranovi tím, že mu ochotně podává další a další mučící nástroje. Pokud chápu význam, způsob a důvody zubařských úkonů, jež lékař s největší péčí na pacientovi vykonává, budu s pochopením, vděčností a radostí sledovat, jak lékař trpícímu pacientovi pomáhá od bolesti. Pozitivně a s pochopením budu hledět na realistickou bolest a chvilkové utrpení pacienta. Vím, že vše se děje pro jeho dobro, vyléčení, a všechna prožívaná námaha i bolest jsou nutné k tomu, aby mu bylo pomoženo. Stejně to se děje při dýchání do holotropních stavech vědomí.
Sám jsem prošel mnoha desítkami dýchacích sezení a u mnoha desítek jsem byl přítomen. Tolikrát jsem slyšel při následném sdílení výrazy díků dýchajících, jejich popisy reflektující pocity úlevy, uzdravení, shození pout a osvobození se, často provázené dojemně lidskými vyjádřením díků, že osobně žádné pochybnosti nemám. Vše, co se při dýchání děje, je léčivé, směřuje k uvolnění, osvobození a léčení dýchajících. Cítím radost a jistou hrdost, je-li to možné takto vyjádřit, že další a další lidé našli odvahu nořit se znovu a znovu do vlastního nitra, čelit leckdy i bolestivým výzvám a úspěšně projít trnitou cestou vlastní duše, aby se na konci vynořili pokornější, vědomější, citlivější a empatičtější ke světu kolem, k ostatním lidem, svým blízkým i k sobě samým.
Výletům do rozšířených holotropních stavů vědomí zdar!
Jirka Drašar